sobota 12. července 2008

Jak jsem potkal Jiříka

Jirka Zuda a reportér mr. Bylo nebylo, vlastně tedy spíš bylo. Tedy, bylo určitě a já nespal. Bylo úterý a já čekal na autobus z Tábora do Písku. Čekal jsem poměrně dlouho, on pan řidič obvykle moc nespěchá, protože má v Táboře přestávku a chce si ji pořádně užít. Nu, a z ničehož nic přišel nějaký klučina, posadil se na zábradlí a čekal s námi. Jak jsem ho zahlédl koutkem oka, byl mi nějak povědomý, ale protože mezi mnou a ním stála nějaká paní, nemohl jsem si ho pořádně prohlédnout (a taky by bylo divné, kdybych někoho jen tak očumoval na zastávce, že jo? :D)

Když pan řidič přišel, klučina nastoupil do autobusu zadními dveřmi, neklamná to známka toho, že nejede z Tábora, nýbrž z větší dálky. I řekl jsem si - no, povědomý mi byl, kouknu na něj vevnitř. Koupil jsem si lístek, šel do zadní části autobusu a přitom ostřil. Došel jsem až skoro k němu, on se na mě taky tak divně koukal, já na něj, no, být to ve filmu, tak to dávají zpomaleně :) A pak nám to oběma najednou došlo a já se mohl přivítat s Jirkou Zudou, bývalým to spolužákem Aleše Růžičky a mým dávným kamarádem.

Jirku jsem neviděl dobré čtyři až pět let, a tak jsem měl opravdu radost. Pojedli jsme jahody a maliny, které Jirka vezl, pohovořili o tom, co kdo dělá a o náhodě, která nás po letech svedla do jednoho autobusu (Jirka původně plánoval jet autem). Cesta nám utekla opravdu rychle. Já pak v Písku vystoupil a Jirka jel dál domů do Sušice.

A proč to vlastně píšu? Kvůli ponaučení: jezděte autobusem, nikdy nevíte, koho vám Bůh pošle do cesty. Třeba to bude dávný přítel, kterého jste roky neviděli. Nebo dávná láska, paní která potřebuje pomoc, člověk, který neví jak dál a vy mu mimoděk poradíte, já nevím, Boží cesty jsou nepředvídatelné, ale o to napínavější a zábavnější. A proto závěrem pravím - já tedy autobusem jezdit budu! ;)

P.S.: platí i pro vlak :)